Kde, že jsme to minule skončili?
Nebojte, vím to moc dobře. Zatím mi tedy paměť slouží dobře, možná jen občas vynechává (trochu častěji). Bylo by těžké opravdu všechno vsunout do jednoho článku a tak jsem se rozhodla rozdělit jej do dvou, možná do tří, uvidíme. Loňský rok pro mě totiž byl opravdu zlomový a tak si raději chci už připomínat jen to dobré, co se stalo. A jelikož jsem nedokázala loni psát pravidelně, tak jsem se rozhodla to napravit.
Po Španělsku do práce a vymýšlet výlety.
Stále jsme přemýšleli kam vyrazit, ale ani ne tak do zahraničí, spíš právě tady k nám v Plzeňském kraji. Vzít auto a projet se, protože já miluji řízení a tak to beru jako výborný relax, který každý potřebujeme.
A tak jsme se rozhodli vyrazit do našich krásných Klatov, to je jedno z těch hezčích měst v PK a mám ho opravdu ráda i když se tam dostanu málokdy. Neměli jsme ani tak plány, že bychom něco chtěli vidět, ale chtěli jsme prostě mimo náš domov a to, co známe.
První kam jsme šli byla Černá věž, prosím, tam už nikdy nejdu. Pokud jsem někdy měla strach ze schodů skrz které můžete spadnout a umřít, tak se to projevilo mnohonásobně tady. Navíc jsem u sebe měla syna a bála se tedy dvojnásobně. Ne vážně tohle byla nejvíc nepříjemná věc a poprvé se mi fakt dost klepali nohy.
Zarazilo mě, kdy jsme vyšli nahoru na ten výhled, že vlastně nikde není žádná síť a já se mohu klidně kouknout dolů (ano udělala jsem to a myslela jsem, že letím přímo k zemi), krásný výhled to ano, ale chtěla jsem celkem rychle jít zpátky. No upřímně, opravdu nechápu, co mě to napadlo někam takhle lézt. Protože sestup dolů pro mě byl ještě víc stresující, ale vlastně jsem byla ve finále opravdu ráda, že jsme se tam šli podívat.
Jak jsem psala, jeli jsme bez plánu a tak jsme chodili, koukali a hledali kam ještě jít a tak jsme se rozhodli, že půjdeme do muzea, kde jsou mumifikované mumie, to bylo parádní, děsivé a fascinující. To, že vidíte reálně lidi, kteří žili před x lety a teď jsou před námi mrtví, vlastně mi to nepřišlo děsivé, ale spíše fascinující, ale to už jsem napsala. Víc mě děsilo to, že tam byly i děti, ale na ty nebylo dobře vidět, což mi vlastně ve finále moc nevadilo.
U muzea nebo jak to jinak nazvat jsme si také zakoupili pamětní minci, kterou při každém výletu sbíráme a schováváme si je na památku.
Jelikož jsme tedy Klatovy už viděli (určitě ne celé, ale to, co jsme chtěli), tak jsme se rozhodli jet dál a zjistili, že po cestě máme hrad, kde se natáčela Popelka a tak jsme na ten náš vodní hrad Švihov vrazili, ale bohužel už bylo mimo sezónu a tak se nemohlo jít na prohlídku prostor a navíc, jít se podívat do jedné místnosti za velké peníze, to se mi moc nechtělo. Věci z filmu osobně vidět nemusím, stačí mi to v pohádce.
Tak jsme se prošli po hradní zahradě, viděli zvířátka a zase vyrazili o dům dál.
Tentokrát jsme si to namířili za švagrovou, která byla doma sama a řekli jsme si, že když je hezky, tak bychom mohli na nějakou procházku. Ta nás vzala k potoku, kde to bylo opravdu krásné a nafotila nám nakonec i krásné společné fotky. Takže jsme strávili opravdu krásný den.
Takhle z psaní to tak asi nevyzní, ale ten den byl od začátku do konce skutečně užitý. Plný energie a hlavně času s rodinou.
A teď kam zase dál...
No jasně, taky přišla řada na mě, abych se ukázala v našem krásném Liberci a tak jsem se vydala sama na cestu do Liberce. Upřímně oddych jsem si zasloužila a vidět město ve kterém jsem tři roky žila, to jsem si prostě chtěla užít. No a co víc, viděla jsem moje holky úžasné a já je prostě zbožňuji.
První den jsme se rozhodli se trochu napít, ano to víte, že jsme si dali něco dobrého a jak nám bylo super si u toho pokecat a zase mít to naše holčičí tlachání o mužích, o lásce, o problémech, prostě o všem, co si můžete říct "jen mezi ženami".
Druhý den jsme přemýšleli kam na výlet a tak naše Barunka vzala auto a jelo se na Tanvaldský špičák. Jakože takovou štreku jsem nečekala, já s Terezkou jsme málem umřeli a Barunka, ta byla v klidu, ta byla zvyklá na hory a bylo vidět, že je na tom oproti nám podstatně lépe.
Výsledek stál za to. Nejen, že jsem se dočkala vody, kterou jsem chtěla už dlouho začít někde vykopávat, ale i jsem si dala na osvěžení salát. Jako třešnička na dortu byl výhled z rozhledny. protože to prostě byla krása, ale upřímně už byl podzim a jít oblečená jako na jaře, to se moc nehodilo, ale západ slunce dost vynahradil vše okolo.
Sejít dolů bylo skutečně o dost rychlejší a nakonec jsme se dokonce zakecali k lidmi vlastnící farmu s koníky, kde se můžete i projet na koni, no neříkám, že bych nešla, ale bylo už dost pozdě a než jsme si dokecali, tak už byla tma. Nicméně naprosto skvělý lidé, kteří vás skutečně nebijí energií. ♥
A na co jsem se po příjezdu do Liberce fakt těšila? Nejen na holky, ale na sýr v housce, mňamka. Jooo to já můžu.
A pak přišlo zase loučení a musela jsem moje holky opustit. Jak mně je vždy smutno.
V Plzni se na mě těšili moji kluci a zase jsme mohli čas trávit spolu.
Upřímně si myslím, že pokud jsme zrovna nejeli za rodinou, tak si moc věci nepamatuji, protože to vlastně bylo už chvilku před Vánoci, že se mi to jaksi možná si pospojovalo.
V minulém článku jsem úplně zapomněla zmínit, že syn loni oslavil už 4té narozeniny a opravdu jsme měli krásnou oslavu ♥.
Prosinec byl celkem zlomovým měsícem. Seznámila jsem se s jednou velmi nadanou malířkou Elaine Lóre (
instagram), která se mi vlastně sama ozvala a po schůzce jsme zjistili, že jedeme na podobné, ne-li stejné notě. Domluvili jsme se, co bychom společně udělali a člověče div se, ale 1.12. jsme měli naši malou přehlídku kabelek. Některé jsou již prodané, ale stále jsou některé v prodeji.
Byla to pro mě nová zkušenost, například jak se naprosto ztrapnit veřejným mluvením, nebo jak zjistit, že mi mozek přestane z minuty na minutu fungovat.
Pro příště, ať kdekoliv budu mluvit si připravuji papíry. Protože jsem zapomněla říct opravdu hodně věcí. Myslím, že jsem toho dost i popletla, ale co už.
Donutilo mě to víc přemýšlet nad tím, co chci a jak to chci. Mám nespočet plánů do budoucna a musím svůj veřejný proslov opravdu vytrénovat.
Vánoce za dveřmi a Čopanovi se chystají na krásně prožité svátky plné klidu. Dárky jsme sehnali dost dopředu, takže mohu říct, že jsme měli opravdu klid a byl to boží klid, když jsme tedy zrovna nemuseli ještě něco nakoupit, ale i tak jsme ten chaos celkem minuly.
Vánoce se blížili a my neměli stromek a přemýšleli jsme o tom, že si letos naposledy koupíme živý, jelikož oba jsme se shodli, že chceme už umělý, ale před Vánoci jsou ceny těch stromků strašně nastřelené a to mi fakt vadí. Nechci utratit za stromek moc peněz a tak jsem jeden den jela nakoupit nové girlandy v bílé barvě, jelikož jsme měli tři a každý jiný, což se mi moc nelíbilo a chtěla jsem to mít opravdu pěkné a tak jsem při procházení obchodem zahlédla pěkný stromek a co na tom bylo nejlepší, tak byla i pěkná cena. Vyfotila jsem si ho i s cenou a poslala ho manželi.
Ten neměl čas a tak jsem ještě jela na poštu na druhý konec města, kde jsem vyzvedla balíky a hádejte, manžel mi napsal, takže jsem jela pro náš věčný stromeček ♥.
Ještě, že jsem jezdila v době, kdy byl opravdu minimální provoz a taky minimum lidí v krámech.
Doma jsem stromeček dala na jeho místo a čekala na Michálka, až ho budeme moci ozdobit. Vlastně on čekal na mě, protože jsem měla odpolední.
No a čekal nás víkend plný příprav a z toho jsem byla skutečně nadšená, nové Vánoční povlečení, nový stromek, který budeme mít snad celý život a chvíle strávené s rodinou. Stromek ozdoben a Vánoce můžou začít. ♥
Jak na Nový rok , tak po celý rok. Tentokrát opravdu šťastní uzavíráme šílený a zároveň dobrý rok 2019.
Vítejme v roce 2020.
Od začátku roku se nic moc neděje, jen jsem se rozhodla změnit svůj životní styl a začala jsem pod dozorem trenérky nejen cvičit, ale změnila jsem kompletně celý svůj jídelníček. Zhubla jsem na místech, kde jsem si myslela, že už to opravdu nejde a cítím se zase o dost lépe.
No je fakt, že jsem měla velký doslova obrovský problém s tím, že jsem musela jíst maso a ještě jsem ho musela jíst opravdu hodně. Šílené.
Během toho jsem se rozhodla a projednala s psycholožkou, že chci zkusit vysadit léky. A tak jsem se do toho vrhla.
Začátkem února jsme s Michálkem šli na logopedii, kde paní logopedka řekla, že je slyšet, že má nosní mandle, takže nás poslala do FN, tam jsme hned druhý den šli a zjistili jsme, že se nevyhneme operaci. Takže jsem počítala s tím, že za půl roku nás to čeká. ALE. Uvolnilo se místo a my jsme byli objednaní hned za týden. No ty kráso, to jsem fakt nečekala. Poté, co jsem přestala brát léky, jsem pocítila neskutečnou zátěž na prsou, rozplakala jsem se, a vlastně netušila, co mě všechno čeká i když jsem to vlastně nějak vnitřně tušila.
Myslím, že to bylo celkem brzy od chvilky, kdy jsem přestala brát léky, ale vydržela jsem to. No bylo to náročné.
První den nástupu nás čekal příjem a vypisování všech možných papírů. A pak přišlo na řadu rozdělení do pokojů a já v tu chvilku zjistila, že bych měla být na největším pokoji. Abych to vysvětlila, tak i když občas jsem ráda středem pozornosti, tak jsem celkem asociál a být mezi cizími lidmi mi začalo dělat velké problémy, takže jsem poprosila sestřičku a řekla jí všechno, abych z toho všeho na tom nebyla ještě hůře. Nakonec jsem skončila na pokoji, kde byl už větší chlapec, což mi nevadilo, navíc to byl inteligentní chlapec a velmi slušný, takže to bylo velmi příjemné.
Michálek dokonce si s ním i chtěl povídat a hrát.
No první den máme za sebou.
Je ráno a přichází sestřička s injekcí na oblbnutí, tohle mi vehnalo slzy do očí, protože jsem musela Míšu držet a ještě teď je mi z toho hrozně. Chvilku plakal a pak vlastně nevěděl o světě, byl úplně mimo a vlastně povídal úplné nesmysli. Bylo to sice celkem vtipné, ale já věděla, že mi ho za chvilku odvezou, což se také stalo.
Jela jsem s ním až k sálu a do poslední chvilky držela slzy. No nevydržela jsem to a ještě než se zavřeli dveře, tak jsem se rozbrečela jako malá holka. No vážně, hrozně moc.
Abych upřesnila Michálek šel na odstranění nosních, zmenšení krčních a odsátí tekutiny ve středouší. Čekalo ho všechno naráz vlastně. V noci chrápal, přestával občas dýchat a byl často nemocný, takže opravdu všechno toto je správné a jsem ráda ve finále, že to podstoupil.
Vrátili mi ho cca za hodinu něco, uplakaného v bolestech. V tu chvilku jsem to fakt nevydržela a začala plakat, tak aby to neviděl. Dožadoval se pití, ale ještě nemohl, plakal, že ho to bolí, ale nemohla jsem mu pomoci. Musela jsem ho nechat spát jen 20 minut a probudit, jelikož po narkóze se to tak dělat musí. Jenže přišli komplikace, poprvé to byla krev v krku, takže jsme hned šli k doktorce na kontrolu a dostal i léky na bolest, musel zase počkat s pitím. Probudila jsem ho, napil se a spustila se krev z nosu a ne málo. Takže znova, tam mu i odsávali nějaké sople, aby mu to tam nevadilo a opět jsme museli delší dobu čekat, než se bude moci napít. No naštěstí jsem ho mohla už pak nechat i delší dobu spát. Takže se prospal a pak se už i napil, večer si dal nějakou přesnídávku a byl spoko. No a pak to přišlo. Začal mi zvracet krev, a zvracel celkem třikrát s tím, že tedy ke konci už nezvracel krev. Dostal něco na uklidnění žaludku a naštěstí si pak mohl v klidu dát přesnídávku i čaj.
Po příchodu manžela jsme dali postele k sobě a tak jsem mohla spát přímo u něho a byli jsme spokojení.
Odcházeli jsme po šesti dnech a to upozorňuji pokud to někdo čte, tak v papírech stojí 4-5 dní, počítá se to ode dne operace. Měli by o tom lépe informovat, ale ne že by mi to nějak vadilo.
No a samozřejmě bych to nebyla já, kdybych neudělala velký průser. Nikdy jsem v nemocnici nebyla a tak jsem nevěděla, jak to chodí a zjistila, že nemám ukončenou neschopenku a jsem stále vedená v nemocnici, do toho mám už napsané OČR, no zajímavé. Samozřejmě je to můj problém, ale mně když to někdo neřekne, tak já to opravdu nevím. Obvolávám a obvolávám.
Teď už jsem v práci a jsem ráda, že už mám opravdu klid ♥.
Michálek musí být do 16.3. mimo dětský kolektiv a pokud mi nehrábne, tak snad ještě někdy napíšu.
To by bylo pro zatím všechno, tak se mějte krásně ♥.
S láskou,
Vaše SAGI ♥
